Bergell

kousek Patagonie uprostřed Alp

Předpověď švýcarských rosniček nelhala: po přechodu fronty se ochladí, vyjasní a slunce bude opět neomezeným pánem. Ranní výstup setmělým a chladným údolím Bondasca je toho jasným důkazem. Skulinami v krajkoví lesa se oproti modři oblohy tu a tam zjevují žulové monumenty jedné z nejkrásnějších oblastí Alp.

Bergell neboli italsky Bregaglia má mezi zasvěcenci svůj zvuk. Právě zde, tedy v žulových vertikálách masívů Sciora, Cengalo a především pak Badile se psaly dějiny moderního horolezectví. Jeho 900 m vysoká severovýchodní stěna byla poprvé zdolána v r. 1937 slavným Robertem Cassinim a jeho třemi spolulezci. Prvovýstup byl poznamenán tragedii, když dva lezci při sestupu zahynuli na úplné vyčerpání. První sólové přelezení úchvatné linie Cassiniho cesty je dílem slavného Hermanna Buhla (1952). Stěny Badile se staly tak trochu našim vertikálním hřištěm, neboť právě čeští a slovenští horolezci zde vytýčili několik náročných prvovýstupů (I. Koller, J. Rybička, Z. Hofmanová, A. Stehlíková a další).

La Panoramica
Pošmourného dne v horách lze využít všelijak. Totální až brutální nečinností, výletem za kulturou nebo nějakou nepříliš náročnou túrou. V údolí Bregaglia lze poslední dvě jmenované činnosti spojit do jedné výživné akce. Na severní straně doliny totiž byla v r. 1973 vytýčena neobyčejně pěkná cesta La Panoramica. V případě špatné viditelnosti v názvu slibovaná „panorámata“ ke slovu asi příliš nepřijdou, ale nudit se rozhodně nebudeme.

Ideálním startovním místem je osada Casaccia, ležící zcela v horním patře údolí nedaleko silničního sedla Maloja. Přestože cesta startuje poměrně dosti vysoko (1458 m) a má dle profilu sestupný charakter, tak jednoznačné to však zase není. Cesta místy docela strmě stoupá, přechází několika vzdušnými pasážemi, míjí nádherné vodopády a přechází místy až strašidelně vyhlížejícím lesem. Úplná pohádka z mechu a kapradí. Nejkrásnějším místem cesty je louka Durbegia, kde najdeme také skromné občerstvení.

Výhledy na elegantní žulové monumenty Sciora, Cengalo a Badile jsou odtud snad nejkrásnější. Cílem panoramatické stezky je romantická osada Soglio. Nádherná poloha a výhledy na bergellské žulové hřebeny řadí toto místo vedle takových pojmů jakými jsou Zermatt s Matterhornem či Gosauské jezero s Dachsteinem v pozadí. prostě taková alpská pohlednicová klasika.
Navíc zde najdeme skutečně svérázný historický hotel Palazzo Salis, pocházející z r. 1630 (pozor - nocleh zde stojí slušných 100 CHF, prohlídka pokojů, vybavených svérázným nábytkem je však po domluvě možná). Jakmile sejdeme do údolí Bregaglia, můžeme pokračovat po další kulturně - poznávací stezce „Sentiero Storico“, vedoucí přes všechny kamenné osady, soustředěné kolem toku řeky Maira. Celý vydatný okruh zabere celý den (min. 8 - 10 hod), využít lze samozřejmě jen některé atraktivní úseky.

Sentiero del Granito
Žulová stezka“ je jednou z nejkrásnějších dálkových tras ve švýcarských Alpách. Je severní odpovědí slavné trase „Sentiero Roma“, obepínající ve tvaru velké podkovy na jihu ležící údolí Val Masino. V délce 14 km protíná celé severní úpatí impozantních bergelských hor a ledovců a umožňuje zhlédnout snad všechny tváře a proměny tohoto pohoří. Začátek cesty hledejme v blízkosti silničního sedla Maloja, které je výrazným krajinným předělem mezi Horním Engadinem a Bergellem. Prvním cílem je chata Forno (2574 m), stojící v naprosto fascinující poloze nad gigantickou bílou řekou ledovce Vadrec del Forno. Modře značená stezka ledovec překračuje a míří rovnou ke svému nejvyššímu bodu - sedlu Passo Casnile Sud (2941 m), odkud se otevírá grandiózní výhled na obrovskou vodní plochu přehradního jezera Albigna.

Cílem úvodní osmi hodinové etapy je kamenná chata Capanna Albigna (2331 m), stojící na mléčně zelenou plochou jezera. Přehrada Albigna patří k jednomu ze stavitelských divů Alp. Byla postavena v r. 1959 ve výši 2165 m. Betonová hráz vysoká úctyhodných 115 m zadržuje celkem 70 miliónů kubíků vody. Vraťme se však do hor, přes veškou úctu k těmto dílům, nejsem zrovna obdivovatelem drastických zásahů do přírody. Sentiero del Granito stoupá v další etapě do sedla Passo Cacciabella Sud (2896 m), kde si můžeme poprvé sáhnou také na pomocné řetězy. Dostáváme se do nejatraktivnější části hor. Před námi se tyčí v celé své žulové velkoleposti dva největší pojmy hor - rozložité Pizzo Cengalo (3367 m) a jedinečné Pizzo Badile (3308 m). Cílem je pak krásně situovaná chata Sciora. Přímo nad chatou se k nebi zubatí další z lezeckých pojmů Bergellu - hřeben fantastických věží Sciera.

Kousek Patagonie
Chata Sciora je snad nejvíce vyhledávaným turistickým zařízením Bergellu. Drtivá většina turistů totiž vyráží pouze na závěrečnou část celého treku, vedoucí od chaty Sciora k chatě Sasc Furä. Ostatně  - není se co divit. Příroda zde totiž na poměrně malém prostoru vytvořila skutečně úchvatné dílo. Tato cesta je také ideálním řešením, pokud máme na Bergell vyhrazen pouze jediný den.

Nástupním místem je malebná osada Bondo, odkud lze vyjet autem po placené cestě (samoobslužná mýtnice, 10 € za auto) až k parkovišti Laret ve výši cca 1300 m (pěšky dost nezáživné 2 - 2,5 hod., autostop možný). K chatě pak zbývají další 2,5 hod. výstupu. Nádherná cesta plná výhledů na famózní stěny Badile a Cengalo, zarámované do kulisy borovicových lesů skutečně nemá chybu. Na chatě Sciora však skutečná cesta teprve začíná. Ta nejprve podchází celý hřeben Sciora a míří přímo k hraně Pizzo Cengalo. Nad chaotickým nakupením skalních bloků o velikosti autobusu se leskne mohutně rozbrázděný ledovec Vadrec de la Bondasca, pozornost zaujme dokonalá jehla Pizzo Gemelli s charakteristickou stěnou zvanou „Žehlička“. Zanedlouho vstupuje stezka na zcela zasutěnou spodní část ledovce a přechází přímo ve studeném dechu obra Pizzo Cengalo. Ale největším magnetem přechodu je Badile. Žulový vějíř dokonale hladkých stěn, kamenná výzva těm nejlepším. Skutečně si zde můžeme připadat jako v srdci patagonských větrných hor Torres del Paine. Jakmile přejdeme potok, musíme tu a tam pomocí řetězů překonat po vzdušné rampě skalní stěnu. Jedná se o zcela snadné místo, ale zážitek je to parádní. Z okraje skalního srázu jsou pak pohledu na nárožní pilíř Badile asi nejkouzelnější.Zbývá již jen sejít na chatu Sasc Furä, ležící o 400 výškových metrů pod námi. Není to však tak zcela snadné. Strmý svah je tvořen kompaktními skalními plotnami, na kterých to sice dobře drží, ale nalézt správný směr sestupu může být dle podmínek problematické. Chata Sasc Furä je menší stavení s příjemným posezením a nádhernými výhledy. Sestup do údolí Bondasca je skutečně velmi strmý, jedná se prakticky o jedno dlouhé schodiště, pečlivě zbudované v takřka kolmých srázech. Zastávka v rázovité vesnici Bondo, která je zároveň cílovou stanicí „Žulové stezky“ je příjemnou tečkou za celou anabází.

         text: Ivo Petr         foto: Petr Rucki

         vyšlo v časopisu Outdoor 6/2007